V krátkém seriálu vám postupně představíme jednu z našich klientek – žen z Ukrajiny, které přišly do Česka v souvislosti s válkou na Ukrajině. Jejich příběhy, motivace i situace jsou nyní různé, ale jedno mají společné. Jsou vděčné a při rozhovorech nepřestávají děkovat.
Dnes vám v rozhovoru představíme slečnu Annu.
„Jmenuji se Anna, je mi 18 let a pocházím z Ukrajiny z malého města v centrální Ukrajině. Na Ukrajině jsem bydlela s rodiči, studovala jsem střední školu. Po střední jsem chtěla jít studovat univerzitu do Čech, ale byla pandemie Covid-19, a tak jsem nemohla odjet. Místo toho jsem ale začala studovat online kurzy českého jazyka. Do České republiky jsem toužila jít studovat hlavně proto, že je zde v Praze obor s kvalitní přípravou, který jsem si vybrala, a který není možné studovat na Ukrajině. Od malička se věnuji výtvarnému umění a vždy jsem toužila studovat ilustraci a komiks. Moji rodiče mě v mém snu vždy podporovali.“
Anny příjezd do České republiky byl plánovaný. Přiletěla sama 3 dny před začátkem války, těsně před tím, než se zavřelo letiště. Jejím plánem bylo udělat přijímací zkoušky na univerzitu, ale kvůli válce plány musela změnit. Některé byrokratické procesy trvaly kvůli válce příliš dlouho, a bohužel na univerzitu nastoupit nestihla. Absolvovala tedy kurz češtiny, nyní skládá zkoušky a doufá, že příští rok uspěje u přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění.
„Do Česka jsem přijela sama. Vloni to zpočátku bylo velmi těžké, protože jsem ještě nebyla plnoletá a odpovědnost za mě měli nést kurátoři na kurzech českého jazyka. V první etapě mi hlavně pomohli moji noví kamarádi. Když jsem kurz českého jazyka ukončila, neměla jsem kvůli chybějící nostrifikaci možnost jít na univerzitu, a díky tomu jsem ztratila kolej a neměla jsem kde bydlet. Bylo velké štěstí, že jsem narazila na OPU, protože mi moc pomohli s bydlením. Nejdříve jsem bydlela na hotelu pro uprchlíky. Pak mi sociální pracovníci předložili možnost přestěhovat se do „domku“ (pozn. jedná se o sociální službu – bezpečné ubytování pro mladé cizince v tísni, kterou OPU provozuje). Od té doby se můj život zde velmi zlepšil, protože cítím stabilitu, byt je pro mě komfortní a jsem šťastná, že se nemusím stresovat z toho, že nebudu mít kde bydlet.“
„Nyní se připravuji na přijímací zkoušky na univerzitu. Součástí zkoušek není jen talentová část, ale také musím doložit certifikát z českého jazyka a nostrifikaci mého vzdělání na Ukrajině. Nostrifikace byla zatím největší výzvou, řešila jsem ji více než půl roku. Dle zákona by měla trvat maximálně 2 měsíce, ale kvůli válce a velkému množství žádostí se to velmi prodloužilo.“
Anna je moc šťastná, že mohla dokončit nostrifikaci, a díky tomu podala přihlášku na VŠ. Je velmi nadaná a animuje krásné obrazy. Ale stále jí chybí rodina a kamarádi a bohužel některé příbuzné nejspíš neuvidí do konce války.
Je něco, co Vás v Česku překvapilo?
„Několikrát se mi na ulici stalo, že po mně nějaký Čech křičel sprostá slova a ať se vrátím na Ukrajinu. Na jednu stranu jim rozumím, protože veřejnost vidí, že sem přijíždějí i nějací bohatší uprchlíci, kteří dostávají příspěvky od státu. Mám pochopení pro chudší vrstvy v Česku, že mají pocit, že se rozdává jiným a na ně třeba nezbyde. Já osobně jsem od státu žádnou podporu nedostala, protože tím, že jsem přijela do Česka 3 dny před válkou, nemám nárok na dočasnou ochranu a s tím spojenou podporu. Proto mě mrzí a nepřijde mi fér, když na mě na ulici někdo sprostě křičí.“
A co byste vzkázala Čechům na závěr?
„Nejprve bych chtěla říct děkuji. Ne vždy to my Ukrajinci ukazujeme, ale jsme moc vděční Česku za loajalitu k našemu státu v této válce. V Česku jsem potkala hodně hodných lidí, kteří mi pomohli a děkuji taky OPU a ostatním organizacím, které pomáhají uprchlíkům.“
