„To, že jsem tady, je pro mě dar, je to něco, co si Češi vůbec neuvědomují, že mají,“ říká Sebastian, který v Česku studuje a pracuje už čtyři a půl roku. Ze Sýrie odešel ještě před vypuknutím války hlavně kvůli své sexuální orientaci. Status uprchlík podle něj situaci zlepšuje i zhoršuje. „Chtěl bych, aby se mnou lidé zacházeli jako s jakoukoliv jinou osobou. To, že jsem uprchlík, je jen velmi malou součástí toho, kým jsem,“ říká.
Ze Sýrie jsi odešel ještě před vypuknutím války. Co všechno hrálo roli?
Já jsem Sýrii nikdy příliš nemiloval, nikdy jsem se tam necítil moc doma, a to hlavně z náboženských důvodů, nejsem nijak silně věřící, a taky kvůli mé sexuální orientaci, která tam není akceptována. Nikdy jsem tam moc nepatřil a vždy jsem toužil ze země odejít.
Proč sis jako cílovou destinaci vybral zrovna Českou republiku?
Chtěl jsem někam, kde mě lidé nebudou odmítat za to, kdo a jaký jsem. A také z toho důvodu, že Česko je nejvíc ateistická země v Evropě, což koresponduje s mým smýšlením. Všichni, zvláště po začátku války, chodili do Německa, ale já jsem se tam nechtěl setkat se stejnými lidmi, se kterými mě pojí bývalá traumata.
Co tvá rodina? Jak se cítili po tvém rozhodnutí odejít?
Nikdy jsme neměli dobrý vztah kvůli mé orientaci, takže to bylo čistě mé rozhodnutí. Není snadné nechat svou minulost za sebou, ale v kontaktu nejsme. Pravděpodobně vědí, že jsem tady, ale přes lidi, ne od mě.
Kdy jsi rodině řekl, že jsi jiný?
Coming out proběhl, když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let. Udělal jsem to, protože moje rodina byla v porovnání s ostatními otevřená. Ale ani jeden z rodičů to nepřijal, snažili se mě přesvědčit, že takový nejsem. Pak jsem se jim přestal svěřovat a žil si svůj život. Ale kolem mých sedmnácti let se situace zhoršila, rodina byla vůči mně agresivní a já začal uvažovat o tom, že odejdu ze země.
A velmi záhy k tomu opravdu došlo.
Utekl jsem do Libanonu, ale musel jsem se vrátit zpět do Sýrie a počkat, až budu plnoletý. Po zkouškách po prvním semestru jsem odešel do Libanonu znovu, žil jsem tam a studoval dva roky a poté ještě dva roky v Turecku.
I tady v Česku dál studuješ. Co konkrétně?
Jsem ve třetím ročníku humanitních studií, letos mám dokončit bakaláře. Ve studiu bych rád pokračoval, chtěl bych absolvovat magistra a posléze doktorské studium v oboru psychoanalýza. Ale tady i obecně v Evropě je velmi málo škol, kde se vyučuje, možná budu muset jít na něco jiného. Ne všech svých snů mohu dosáhnout.
Vedle studia také pracuješ, že?
Momentálně mám dvě práce, učím angličtinu a dělám asistenta sociálním pracovníkům, většinou v terénu. Poskytujeme pomoc lidem, kteří byli napadeni kvůli své rase nebo náboženství.
Ty ses tady někdy setkal s rasovou, či jinou nenávistí? Nebo se ti splnilo tvé přání, aby tě lidé přijímali takového, jaký jsi?
Je to horší, než jsem si představoval. Nemám tady problém kvůli své orientaci, ale kvůli syrskému původu ano. Lidé si myslí, že jsem muslim, což není pravda.
Přiblížíš nám nějakou přímou situaci, kdy tě lidé slovně napadli?
Děje se to většinou s lidmi, se kterými dojde k hlubšímu kontaktu, takže o mně vědí víc. Například s pronajímatelkou bytu – dokud nevěděla, že jsem Syřan, byla velmi milá a příjemná. Ale když uviděla průkaz s azylem, došlo k okamžité změně. Vypínala nám třeba teplou vodu a přestala s námi mluvit anglicky.
Co jste dělali?
Přišli jsme do OPU za jedním ze sociálních pracovníků, aby s ní promluvil, nabízeli jsme, že budeme klidně platit víc, když nám horkou vodu nechá pořád puštěnou. Ale řekla: „Ne, stále děláte potíže, takže prostě odejděte.“ Do konce měsíce jsme museli opustit byt. To je asi největší příklad.
Stalo se ti také, že by tě někdo napadl fyzicky?
Mně ne, ale můj kamarád skončil se zlomenou nohou, protože ho někdo na ulici napadl, když mluvil arabsky do telefonu. Policie sice přijela, odvezli ho do nemocnice, ale řekli mu, že s tím nemohou nic dělat. Jednu dobu jsem pak byl dost nervózní z chození ven, zejména v době, kdy vrcholila migrační vlna.
Cítil jsi změnu ve společnosti vůči cizincům před a po této vlně?
Na jejím začátku jsem necítil takové nepřijetí, to přišlo až začátkem dalšího léta. Jeden můj kamarád sem přišel ze Sýrie rok přede mnou, v roce 2013. A lidé ani nevěděli, kde ta země leží, ptali se, jestli je v Africe. V roce 2015 přišel vrchol změny. Když jsem se zmínil o Sýrii, nastaly reakce: „Aha, terorista?“ nebo „Takže jsi uprchlík, migrant?“ Necítil jsem se v bezpečí.
Připadá ti kvůli těmto zkušenostem Česko xenofobní?
Většina těch, se kterými jsem se potkal, zaznamenali nějaké rasistické nebo diskriminační chování. Ale určitě to není jen země nenávistných lidí. Je to také země lidí, kteří jsou vzdělaní a starají se o jiné lidi. Vezměme si už příklady z historie, Česká republika je taky Havel, Franz Kafka nebo Jan Hus.
Je asi hodně těžké přijít do nové země, jazyka a mentality sám. Jaké bylo překonání této integrace?
Pro mě to nebylo moc těžké, protože ČR nebyla první zemí, do které jsem se přestěhoval. Já nad tím nepřemýšlím, prostě jdu, zkusím to a udělám to. A hned od začátku, i když jsem vůbec neuměl česky, jsem se snažil použít sem tam pár slov.
Jak těžká pro tebe čeština je?
Pořád dost. Konverzace je v pohodě, ale třeba číst noviny je pro mě nemožné. Když bych si ale měl o stejném článku v novinách povídat, rozumím. Angličtinu už skoro tři roky vůbec nepoužívám, ani u lékaře. Jen občas mluvím anglicky, když někomu potřebuji sdělit hodně detailů.
Jak se žije se statusem uprchlíka?
Status uprchlík situaci zlepšuje i zhoršuje. Chtěl bych, aby se mnou lidé zacházeli jako s jakoukoliv jinou osobou, nechci mít zvláštní postavení. Je to jen velmi malá část toho, kým jsem, a já nechci, aby to rozhodovalo. Lidé jsou třeba přátelští, a když zjistí, že mám status uprchlíka, začnou klást divné otázky typu „Kdo zaplatí vaše studium?“ Uprchlík je pro ně někdo tajemný, někdo, o kom toho lidé moc nevědí.
Můžeš uvést nějaké konkrétní příklady?
Někdy se cítím slabý, třeba na poště nebo úřadech, když předkládám svůj průkaz totožnosti. Jdete s kůží na trh, ale lidé pak na vás koukají jinak. Já jsem třeba chodil s jedním homosexuálem, který byl velmi liberální a progresivní člověk, ale vnímal jsem takové to, že on řeší „Můj přítel je Syřan“. Nebo jsem třeba měl učitelku, která o mně věděla všechno, ale stejně se mě jednou zeptala, jestli podporuju ISIS.
Myslíš, že je to tím, jaký obraz o uprchlících nám předkládají média?
Roli to určitě hraje, média se zaměřují spíš na ty špatné příklady a lidé si je pamatují. Nemělo by se to dít, protože za své činy je zodpovědný jednotlivec. Navíc je smutné, že lidé v Evropě sledují média jako ovce, aniž by si přebrali, co je pravda.
Ztěžují podle tebe tyhle stereotypy integraci?
Rozhodně ano. Někteří lidé jsou plaší, a když se na ně lidi začnou divně dívat, není snadné se otevřít. Bojí se začlenit a čelit lidem, kteří je nenávidí, protože se cítí ohroženi. Mám jednoho takového kamaráda. Integrace nemůže být jen jednosměrná, leží na obou stranách.
Co máš rád na České republice?
Líbí se mi spousta věcí a vidím tady velký potenciál, možná větší, než jaký vidí sami Češi. Mám vzdělání, mohu učit, vaše země mi dala to, co ta moje z různých důvodů ne. Žít tady je pro mě dar, je to něco, co si Češi ani neuvědomují, že mají. V Praze je spousta míst, kde se můžu setkat s otevřenými lidmi jako já a mohu si s nimi užít čas. Už mám i víc českých kamarádů, dost pomohlo, že jsem součástí gay komunity. A když tady něco kritizuju, tak spíš z toho důvodu, abych pomohl zlepšit systém.
Co děláš rád ve volném čase?
Mým ideálním dnem by bylo čtení knih někde v lese. Rád jezdím na chalupy, do hor, sportuju, v létě jezdím na kole. V Česku je toho hodně k vidění, tenhle víkend se třeba chystám na Ještěd. Do budoucna plánuju, že bych se možná připojil ke skautům.
Stýská se ti někdy po domově?
Určitě ano, zůstalo tam mé dětství. Já neměl problém s tou zemí geograficky, ale s lidmi. Chybí mi Damašek, jeho staré město má své kouzlo. Chůze po starém náměstí, procházky malými uličkami, aniž víte, kde zrovna jste. A taky, i když to není ani tak o Sýrii, mi chybí moře a slunce. Mnozí Češi by se mnou určitě souhlasili!
Sebastian (27)
Pochází ze Sýrie, kterou opustil ještě před válkou kvůli své sexuální orientaci a neshodám v rodině. V Česku žije čtyři a půl roku, předtím pobýval a studoval dva roky v Libanonu a dva roky v Turecku. Vedle studia humanitních studií na vysoké škole pracuje jako učitel angličtiny a asistent sociálních pracovníků. Rád čte, jezdí do přírody a sportuje.
Rozhovor připravily: Beáta Máthéová, Eva Vychodilová
