Při příchodu první vlny ukrajinských uprchlíků nám bylo hned jasné, že naše pomoc bude potřeba víc než kdy jindy. Abychom ji ale mohli poskytnout, potřebovali jsme zjistit jak. Z tohoto důvodu se náš tým rozrostl o ukrajinsky mluvící kolegy.
Každý příběh našich kolegyň je jiný, ale přesto mají mnoho společného navzájem i s našimi klienty. Všichni prošli přesunem z rodné země, tak integrací v Čechách. Rádi se s vámi podělíme, jaká byla jejich cesta až k nám do OPU.
Tento měsíc vám představíme kolegyni Anastasii. Pracuje s dětmi v adaptačním centru a čerpá zkušenosti ze školy na Ukrajině, kde pracovala do začátku války.
Anastasiia přijela do Čech z Charkova jen se svou kamarádkou. Po bombardování Charkova se jeden den rozhodly odjet a ten stejný den byly na nádraží. „Do Česka jsme jely z Charkova do Užhorodu, tam jsme žily týden. Poté, co jsme překročily hranici se Slovenskem, jsme nastoupily do autobusu do Košic a odtamtud do Prahy. Přijet do Česka pro mě bylo spontánní rozhodnutí a při výběru jsem se nemýlila. Vidím rozdíly mezi mojí a českou společností, ale česká mentalita je mi blízká a v Praze se mi líbí.“
Co jsi dělala na Ukrajině?
„Pracovala jsem jako psycholožka ve škole, předtím jako personální manažerka. Mojí hlavní náplní práce bylo provádět psychologické testy, udržovat harmonii ve třídě i v týmu učitelů a řešit konfliktní situace. Na Ukrajině je jiný školský systém. Základní vzdělání trvá 11 let. Po 11. ročníku se skládají zkoušky a může se pokračovat na univerzitu.“
Jak jsi se dostala do OPU? Co v OPU děláš?
„Hledala jsem práci prostřednictvím dobrovolníků a jednoho dne mi zavolali z OPU a pozvali mě na pohovor na pozici vychovatelky v adaptačním centru.“
V adaptačním centru se věnují dětem od 3 let, které se připravují na školský systém v Čechách. Probíhá zde výuka češtiny v několika skupinách podle věku. Děti dostávají svačiny a mají prostor i na různé hry. Za téměř tři čtvrtě roku fungování prošlo centrem 288 dětí do patnácti let.
„S dětmi si rozumím a je dobře, že u dětí nejsou patrné dopady války ani stres. Mnoha dětem se po Ukrajině stýská, chtějí navštívit své otce a prarodiče. Já sama jsem daleko od svých příbuzných a musím děti uklidňovat a říkat, že to bude v pořádku. Naštěstí tu bydlím s kamarádkou z Charkova a v těžkých chvílích jsme si oporou.“
Plánuješ tady zůstat? Jakou práci bys chtěla dělat?
„Mám v plánu zůstat v Praze. Nejprve se musím naučit pořádně česky, pak se mi otevře trh práce. Nechala jsem si přeložit a nostrifikovat svůj diplom a chci se dále rozvíjet. V příštím roce se budu hlásit na univerzitu na klinického psychologa.“
I díky této práci zde Anastasiia žije běžný život, mohla společně s dětmi poznat Prahu a přiblížit se české kultuře.
