Vzdělání, informace, více dobrých příběhů a společných projektů. To je podle Ukrajinky Oksany Dolgy (30) recept na budování větší tolerance mezi Čechy a cizinci. „Měli by se stýkat i mimo pracovní prostředí. A média by měla přinášet více pozitivních informací,“ říká o bourání stereotypů studentka Karlovy Univerzity, která žije v Česku tři roky.
Jaký byl tvůj život na Ukrajině a proč ses rozhodla vycestovat?
Cestovat po světě jsem chtěla vždycky. Pocházím z menšího města na středním západě Ukrajiny. Můj tatínek je inženýr a fotograf, maminka je učitelka ve školce. Celý život jsem bydlela v jednom domě společně s rodiči a starší sestrou a měla dva velké sny. Vidět Sochu svobody a studovat v Evropě. Ale nikdy nebyly peníze. Plat mé maminky je asi 100 EURO za měsíc. Táta vydělává trochu víc, ale stejně to nestačí, nemůžou za mnou přijet ani do Prahy.
Tobě se přesto podařilo si oba sny splnit.
Ve 2. ročníku studia angličtiny a němčiny jsem objevila program Work & Travel. Byla jsem pro to tak zapálená, že rodiče ty peníze nakonec nějak sehnali, táta chodil do dvou prací a já jsem mohla odjet. To bylo moje první seznámení s Amerikou a vůbec zahraničím, poprvé jsem viděla letadlo. Byla to pro mě velká cesta. Při prvním pobytu jsem pracovala v obchodě s oblečením, později jsem se dozvěděla o možnosti pracovat na výletní lodi na Floridě. Díky tátovi, který mě vše naučil, jsem tam po ukončení studia odjela jako fotografka.
Jak tě pobyty v USA změnily a co tě nejvíc překvapilo?
Nejvíc se jsem se divila, jak je to tam všechno velké a jak je všechno daleko. Když jsem byla na Floridě, myslela jsem si, že Socha svobody je někde za rohem, což nebyla. Při jedné plavbě do New Yorku se mi můj sen nakonec splnil. Jen mě překvapilo, že nikde nejsou ohňostroje a nehraje hudba, jak jsem si vždycky představovala. Více než splnění toho snu však pro mě nakonec bylo něco úplně jiného.
Prozradíš nám, co?
Ty cesty mě celkově hodně změnily, už jsem věděla, že nechci zůstat ve svém rodném městě. Mnohem důležitější pro mě bylo i to, že jsem vydělala nějaké peníze na studium v Evropě a rodičům mohla vrátit to, co mi na cestu dali. A jsem vděčná i za to, že jsem se naučila diverzitě a toleranci. Potkala jsem tam lidi z více než 60 států. Na každém kontinentě mám přátele. Setkala jsem se s neuvěřitelnými lidmi, mám kamarády ze Zimbabwe, z Jamajky, z Austrálie, z Nového Zélandu, z Kanady, Islandu, Guatemaly. A když teď potkám někoho z nějaké cizí země, většinou můžu říct něco o jeho kultuře, historii, zvycích. Ať jde o čaj maté nebo o apartheid.
Setkala ses v Americe i se svými krajany?
Ano, potkala jsem tam i pár Ukrajinců a musím říct, že mě velmi překvapilo, že si pomáhají. O Ukrajincích se totiž říká, že si moc nepomáhají, když jsou někde mimo domov.
Setkáváš se s nějakými stereotypy o Ukrajincích i tady? Jaký je největší předsudek Čechů o Ukrajincích?
První je, že si hodně Čechů myslí, že jsme tu nelegálně. A druhý, že jim bereme práci. Ale já myslím, že málo Čechů by chtělo takovou práci, kterou tady Ukrajinci často zastávají, protože je dost špatně placená. Ale lidé, pro které Ukrajinci pracují, vědí, že jsme pracovití, pracujeme většinou efektivně a rychleji za kratší dobu a nestěžujeme si. Málo lidí tady také ví, že na Ukrajině měli lidé, kteří tady dělají podřadnou práci, mnohem lepší zaměstnání. Je to ale spíš ta starší generace. Potkala jsem tady třeba jednu podnikatelku z Ukrajiny, která měla tři diplomy, ale pracovala jako uklízečka.
Měla jsi naopak ty nějaký předsudek o Češích?
Vůbec. Já jsem o Češích nic nevěděla, dozvěděla jsem se o těch stereotypech až od samotných Čechů. Všimla jsem si ale, že si rádi stěžují. Většinou jsou to malé věci, že třeba málo spali. Je to pro ně konverzace. Já jsem si nikdy nestěžovala a teď se přistihnu, že už to dělám taky. Je to občas trochu roztomilé. Ukrajinci si skoro nikdy nestěžují, nemají čas si stěžovat.
A myslíš, že jsou Češi xenofobní? Setkala ses někdy s nenávistným chováním?
Měla jsem zatím asi docela štěstí. Jednu negativní příhodu jsem zažila, když jsem jednou jela pro přítele na letiště. Obtěžoval mě cizí muž v autobuse. Když zjistil, že nejsem Češka, začal mluvit nahlas, že tu nejsem legálně a co tady vůbec dělám. To bylo hodně ponižující.
Stalo se ti víckrát, že tě někdo slovně napadl?
Pak se mi to stalo ještě v tramvaji. Jela jsem z práce s kolegou a nějaká žena na mě začala křičet, že jsem Ukrajinka a že jí bereme práci. Můj kolega, dneska už kamarád, mě bránil. A trochu jsem xenofobii pocítila, když jsem hledala byt. Někteří nájemci řekli, že preferují Čecha nebo Slováka. A když jsem hledala spolubydlení, říkali mi, že spolubydlící by Ukrajinku nechtěli.
Jak by se podle tebe ty stereotypy daly zbourat?
Jazyk je důležitá věc. Češi nejsou moc zvyklí, když cizinci mluví česky. Takže si cení toho, když někdo mluví jejich jazykem. V hotelu, kde si už dva roky přivydělávám, mi vždycky skládali komplimenty, že s nimi mluvím česky. Je příjemné, že si lidi váží té snahy. I když mi někdy nestačí slovní zásoba a nemůžu být v češtině třeba tak vtipná jako v ukrajinštině. Bohužel někteří se toho jazyka bojí a nezačleňují se do té společnosti. A třeba spousta Rusů nebo Moldavanů se místo češtiny učí ukrajinsky, protože více než s Čechy pracují s Ukrajinci.
Bylo pro tebe těžké naučit se česky? Jak dlouho ti trvalo, než jsi pronikla do češtiny?
Moje sestra mi řekla, že čeština je podobná ukrajinštině a že se česky naučím za tři dny. Hned jsem ale pochopila, že to není vůbec pravda. Po příjezdu jsem si zaplatila roční intenzivní kurz češtiny a už od 2. semestru jsem chodila na otevřené přednášky na fakultu, abych se připravila na přijímací zkoušky. Na univerzitě zpočátku bylo velkou pomocí, že dokud jsem ovládala jen základní češtinu, mohla jsem s ukrajinisty mluvit ukrajinsky, s rusisty rusky nebo i anglicky. Na Ukrajině jsem byla jednou z nejlepších studentek. Tady je to trochu kvůli jazyku horší. Ale jinak jsem na univerzitě moc spokojená, z Čechů, které jsem tam potkala, jsem vždy měla dobrý dojem.
A proč sis vlastně vybrala studium právě v České republice?
Já jsem Prahu neznala ani z obrázků, ale věděla jsem, že je tady Karlova univerzita a že společně s Vídní je Praha hlavním evropským městem hudby, to pro mě bylo hodně důležité. Já jsem hrála osm let na klavír a absolvovala klasickou hudbu na hudební škole, takže hudbu miluju. A tady v Praze té hudby je na každém rohu hodně. Hlavní roli ale sehrála moje sestra. Její manžel tady před dvaceti lety dva roky žil a předal jí vášeň pro Prahu. Zamilovala si to tady. Díky ní jsem věděla, že chci do Čech.
Přišlo nějaké rozčarování, nebo jsi od začátku věděla, že ses rozhodla správně?
Úplně první člověk, kterého jsem tady potkala, byl kluk z mého města, který znal mého spolužáka z univerzity. To bylo pro mě dobré znamení. Pomohlo mi také, že jsem po příjezdu nemusela hned pracovat, a tak jsem stihla víc poznat Prahu a zamilovat si ji. Většina Ukrajinců si tady hned hledá práci a nebyli ani na Pražském hradě. Ale samozřejmě přišly chvíle, které nebyly úplně jednoduché.
Co se přihodilo?
Velký skok byl, že jsem byla zvyklá trávit celé dny na lodi a najednou jsem byla stále ve škole. Občas jsem měla také depresivní stavy, že nemám peníze a nevím, kde je vzít, ale měla jsem velkou podporu ve svém příteli. Rodičům jsem to neříkala, aby neměli starosti, svěřovala jsem se jen sestře. Špatné časy přišly, když přítel onemocněl a nemohl pár měsíců pracovat. Tehdy jsem se setkala poprvé s klientským systémem. To bylo velké rozčarování. Hodně Ukrajinců je v jeho zajetí, dostávají za podřadnou práci málo peněz a často jim také vůbec nezaplatí. I mně se to jednou stalo. Naučila jsem se však díky tomu, že vždy musím podepsat smlouvu.
Mluvila jsi o tom, že cestování tě naučilo toleranci. Co je podle tebe potřeba k jejímu budování?
Vzdělání a informace, spolupráce a víc pozitivních příběhů. Bohužel média tady vytvářejí spíš negativní obraz. Píšou se hlavně ty špatné příběhy. Jednou jsem ve škole dělala referát, jak jsou tady vnímaní Ukrajinci. A vyšlo z toho, že Ukrajinec je stavebník, je špinavý a opilý a žena je uklízečka. To bych ráda prolomila. Moje kamarádka napsala deset příběhů úspěšných Ukrajinců v Česku. Já bych v tom chtěla pokračovat a taky napsat nějaké zajímavé příběhy. Znám hodně Ukrajinců, kterým se tady daří. Já potenciál spolupráce mezi Čechy a Ukrajinci vidím, důležité jsou společné projekty, a to i mimo pracovní prostředí.
Oksana Dolga (30)
Pochází z malého města středozápadní Ukrajiny. Doma vystudovala angličtinu a němčinu – překladatelství a pedagogiku, poté pracovala jako fotografka na výletní lodi ve Spojených státech amerických. Do Prahy se přestěhovala před třemi lety, na Karlově univerzitě studuje v magisterském programu literaturu a historii východní Evropy. Má ráda hudbu a ve volném čase fotí.
Rozhovor připravily: Beáta Máthéová, Eva Vychodilová
