Zpět

Všechno mohlo být úplně jinak

“Stačilo fakt málo a všechno by bylo jinak…”, popisuje zamyšleně Trang své pocity, jež prožívala, když před pěti lety společně se svou sestrou jako turistka navštívila Vietnam. Jaké bylo její dětství? “S babičkou si voláme dvakrát třikrát týdně. Je to pro mě vztah na celý život,” říká Trang, která stejně jako většina jejích vrstevníků vietnamského původu vyrůstala v objetí českých adoptivních prarodičů. 

Ahoj Trang, můžeš se nám na úvod trochu představit?

Je mi 24 let, narodila jsem se v Chebu v západních Čechách, ale většinu dětství jsem strávila v Zábřehu na Moravě a Českých Velenicích. Nedávno jsem získala magisterský titul z oboru ekonometrie na University of Amsterdam . V současnosti žiju v Praze, kde pracuji jako datová analytička v energetické firmě, která dodává zelenou energii a obchoduje s elektřinou na finančních trzích. 

Na co ráda vzpomínáš z dětství? 

Moc ráda vzpomínám na svou babičku , kterou jsme si jako rodina adoptovali. V současnosti už se adopce českých prarodičů moc nepraktikuje, troufám si tvrdit, že spousta Vietnamců mladších 20 let už nic takového v dětství nezažila. Ale u mě a mých vrstevníků bylo běžné, že naši rodiče, kteří obvykle stánkařili někde na tržnicích, vyhledali nějakou českou babičku a dědu, kteří se pak o nás starali jako o vlastní děti. U mě to ze začátku bylo jen o hlídání, ale časem to přerostlo v silné pouto, které trvá dodnes. S babičkou si voláme dvakrát třikrát týdně, je to pro mě vztah na celý život. 

Čím to, že se adoptivní hlídání už dneska nepraktikuje?  

V současnosti je to už jiné, hodně Vietnamců pracuje v kamenných obchodech, kde je práce sice také stále náročná, ovšem ne tolik. Výchovu svých dětí tak zvládají sami. Sice pracují celý den, ale už ne třeba od čtyř od rána až do noci.

 

 

A jejich děti už ve večerkách nevidíš téměř vůbec…

Je to tak. Hodně se to proměnilo. Řada z nich jsou doktoři, právníci, například moje ségra je herečka, scénografka a provozuje kavárnu, má vystudovanou uměleckou školu, což bylo dřív ve vietnamských rodinách méně časté, ale je super, že dneska už je spoustu mladých Vietnamců i v uměleckých oborech, na UMPRUM, na AMU…atd.

Méně časté studovat uměleckou školu?

Studovat jakýkoliv humanitní obor. Rodiče mě vždycky tlačili na ekonomku, já ale chtěla být hrozný rebel a jít třeba na architekturu nebo  na produkci. Nakonec se mi to nepovedlo, jednak už jsou rodiče trochu benevolentnější než kdysi. Víš, jak se říká, že mladší sourozenci už mají tu vyšlapanou cestičku. A jednak mi šla dobře matematika, takže jsem nakonec zvolila tu ekonomku.

Je pravda, že jedním z pozitivních stereotypů o Vietnamcích je, že umí dobře matematiku… Setkala ses někdy v praxi s nějakým negativním stereotypem? 

Když jsme si chtěli pořídit psa, napsala nám nějaká paní a ptala se nás, k čemu toho psa potřebujeme. Dále to nejspíš nemusím rozvádět. Mě osobně to ovšem docela pobavilo, takže když jsme si nakonec pořídili psa jinde , pojmenovali jsme ho Banh mi, což ve Vietnamštině znamená bageta…

Mladí Vietnamci jsou dnes kulturně i sociálně mnohem soběstačnější než jejich rodiče. Co ty a vietnamská komunita? 

Pořád je hodně mladých Vietnamců, kteří se drží ve svých komunitách nebo různých spolcích a angažují se v nich. Já žádnou širší komunitu aktivně nevyhledávám, komunitou mi je maximálně tak rodina. Ostatně jako pro mnoho mladých Vietnamců. Je fakt, že nemám ani moc kamarádek vietnamského původu. Moje opravdu blízká kamarádka je sice Vietnamka, ale potkaly jsme se až ve škole. Žádná komunita nebo původ v tom nehrály roli.

Vraťme se zpátky k té tvé škole. Studovala jsi ekonomii v Praze, a pak v Amsterdamu ekonometrii. Mohla bys třeba říct, jestli vidíš nějaký rozdíl mezi studiem u nás a v zahraničí?  

Školy v Nizozemsku nejsou podfinancované a jsou skvěle vybavené. Studenti se většinou zároveň věnují studiu opravdu na plný úvazek, a díky tomu mají i učitelé větší motivaci se jim věnovat. Ono je to odvislé od toho, že část školného hradí stát, ale část si musí platit každý sám, zhruba 2000 euro na rok. Já dostala stipendium, což mi ale nestačilo, proto jsem to nejdřív chtěla řešit bankovní půjčkou, nakonec mě ale založil bratranec a celé studium mi tak zafinancoval.

V České republice se někteří studenti studiu tolik nevěnují. Během studií mají brigády i full time joby. Já sama jsem musela během bakalářského studia chodit do práce. Někteří samozřejmě pracují, protože musí, někteří chtějí získat praxi při studiu, jiní ale třeba trochu využívají toho, že je studium zdarma. Řešila bych to nízkým školným pro zvýšení motivace, u sociálně slabších např. půjčkou, která by klidně po skončení studií mohla být odpuštěna. Jsem pro, aby bylo vzdělání dostupné pro všechny, to jo, ale zároveň ať se to trochu reguluje, aby toho nebylo zneužíváno. Myslím si, že v Čechách je veřejné školství pořád velmi kvalitní, obecně bych ale řekla, že aparát, do kterého je naše školství napasované, má ještě co dohánět.. 

A proč ses vrátila zpátky do Prahy? Nechtěla jsi tam zůstat a rovnou pracovat? 

Vrátila jsem se kvůli koroně a už tu zůstala i díky mému příteli Františkovi. Za jiné situace bych se možná vrátila zase zpátky ještě tak na dva roky, ale víc určitě ne. Dokážu si představit, že v Nizozemsko je fakt super země na život, ale já se vždycky chtěla vrátit zpátky, protože vnímám Českou republiku jako svůj domov. Mám pocit, že generace mých rodičů sem přijela s utkvělou představou, že je vedle tráva zelenější. Ale já to tak úplně nevidím.

Když už jsme opět u těch rodičů – vypíchla bys třeba nějaký společný vietnamský zvyk, který vás napříč generacemi stále spojuje?

Na celé mé vietnamské rodině si velmi vážím  toho, že si všichni jsou na blízku, ačkoliv mohou být ve skutečnosti daleko. Že si důvěřují, pomáhají a drží při sobě. Mám zde v Čechách velkou část rodiny, každý bydlí v různých koutech republiky, a přesto jsme stále ve spojení a vídáme se, můžeš se na každého kdykoliv obrátit. S tím souvisí i péče o rodiče – ve Vietnamu například nefunguje něco jako důchodové pojištění a o rodiče se ve stáří starají jejich děti. 

Byla jsi někdy ve Vietnamu?

Byla jsem tam jako malá, když mi byly dva roky. A potom v roce 2016 se ségrou. Zvláštní pocit, člověk jede na návštěvu ke svým příbuzným, ale zároveň i jako turista, do země, kde lidé vypadají jako já, mluví stejným jazykem, který sice neovládám jako oni, ale domluvím se. Člověk cítí, že tam tak trochu patří, ale vlastně zároveň nepatří.

Z tátovi strany tam mám hodně příbuzných, bylo zajímavé vidět jejich život. Ačkoliv mě vůbec neznali, přijali mě hodně vřele, bylo to moc milé. Bylo ale strašně zvláštní vidět, jak vnímají svět jinak, jak je to i pro mě jistým způsobem vzdálená kultura. Zároveň to ale byla moje rodina, a když jsem například potkala svoje stejně staré sestřenky, tak jsem si uvědomila, že stačilo fakt málo a můj život mohl vypadat úplně jinak.

A je něco, co tě opravdu překvapilo? 

Nepřekvapil mě ani tak nějaký zvyk jako spíš to, že když se moje sestřenka rozhodla jít proti jedné ze zvyklostí, tak to byl pro její rodinu celkem velký problém. Tím bylo to, že šla bydlet se svým novomanželem do svého. Ve Vietnamu se totiž lpí na tom, aby novomanželé nejdříve bydleli v domě rodičů manžela. Já jí naprosto se svým evropským myšlením samozřejmě chápu. Já už normálně bydlím se svým přítelem… 

I ve Vietnamu se ale tohle v dnešní době už trochu posunulo, a to, že novomanželé jdou bydlet do svého, je častější než dříve.

A co na to rodiče?

Táta říká, že to mezi sebou ještě nemáme vyřešené. Ale v mém případě je situace trochu odlišná. Nejde ani tak o to, že bydlíme spolu, v tom už jsou moji rodiče jinde. Jde o to, že je to můj partner a nikoliv manžel. Ve Vietnamu totiž neexistuje něco mezi kamarádem a manželem… Ale budeme se brát, takže se situace změní.

Tak to gratulujeme! A jak bude tvoje svatba vypadat?

Bude to dost multikulti, protože můj ženich má polsko-ukrajinský kořeny. Ale jinak je to Čech jako poleno. Na vietnamské poměry mikro svatba, na české velká svatba. Budeme mít vietnamsky servírovaný oběd, se spoustou mističek… Žádná svíčková a polévka s játrovými knedlíčky. 

A máš ráda karaoke?

Ne. Ale na svatbě bude, protože na tom trvá můj budoucí manžel…

Rozhovor připravili: Robert Netuka, Beáta Máthéová 

Projekt Představení migrace a integrace cizinců a uprchlíků mladým a seniorům, reg. č.: AMIF/29/04 je financován Evropskou unií v rámci národního programu Azylového, migračního a integračního fondu a rozpočtem Ministerstva vnitra České republiky.