“Historie České republiky a Běloruska je provázaná více, než si uvědomujeme. Málokdo třeba ví, že jeden z posledních dopisů prezident Havel poslal běloruskému politickému vězni.” říká Kryścina (32), která už 10 let v Čechách pracuje jako lektorka češtiny a tlumočnice. Přála by si, aby spolu lidé více mluvili a nestyděli se poznávat odlišné kultury. Snaží se tomu pomoci skrze facebookovou stránku BLRČR, kterou přesně za tímto účelem spolu s dalšími aktivistkami založila.
Mluvíš nádherně česky, jak dlouho ses jazyk učila?
Možná až příliš dlouho :-). Už v Bělorusku jsem studovala obor bohemistika a přála jsem si být profesionálním tlumočníkem. V mojí kombinaci běloruština – ruština – čeština nebyl v nabídce žádný vhodný obor ke studiu tlumočnictví a já zároveň chápala, že jen škola ze mě skvělého tlumočníka neudělá. Protože ještě v roce 2009 platily sankce a příležitosti pro uplatnění tlumočníka do češtiny prakticky nebyly, zjistila jsem si možnosti vycestování a před 10 lety jsem se přestěhovala do ČR.
Takže jsi šla hlavně za prací? Za možnostmi uplatnění?
Ještě o trochu větší motivací pro to rozhodnutí byla politická situace. V Bělorusku máme jednoho prezidenta už 25 let a země je sešněrovaná v autoritářském režimu s prvky totality. Teď už mi to přijde šílené, ale je například naprosto samozřejmé, že v režimu existuje seznam zakázaných kapel a umělců. Je absurdní zakazovat umění a kulturu, ale tam to tak funguje. Všichni věříme, že se situace zlepší a občas se drobné náznaky liberalizace opravdu objeví. Člověk si ale rychle uvědomí povrchnost těch změn, pokračuje se ve vyjetých kolejích.
Kdy jsi poprvé pochopila, že potřebuješ více svobody?
Když v 2006 došlo k protestům po volbách a zatýkalo se, ve vězení skončili i moji kamarádi a spousta známých z univerzity. Já bych nechtěla, aby moje budoucí děti něco podobného musely zažít. Když došlo k brutálnímu potlačování protestů, tak jsem si naplno uvědomila, že život je příliš krátký a nechci ho strávit v nesvobodě, která se v nejbližší době nezmění. Ačkoliv teda všichni věříme, že ten režim jednou padne.
Jak se projevuje nesvoboda v Bělorusku?
Například tam funguje systém prezidentských dekretů, které občanům diktují někdy absurdní pravidla pro život. Nejnovější je třeba dekret o příživnictví, který říká, že kdo nepracuje, je příživník a musí odvádět poplatky za bydlení v několikanásobné výši (dříve se tomu dokonce říkalo daně). Takto přesně režim bere lidem možnost volby v práci i třeba v zájmové činnosti. Co má dělat hudebník, který se ocitl na seznamu zakázaných kapel? Otázka emigrace je tak aktuální pro mnoho lidí. Já jsem měla tu výhodu, že jsem ČR několikrát studijně navštívila a měla jsem jistotu, že se s vystudovanou bohemistikou uplatním.
Vím, že jsi správcem facebookové skupiny “Bělorusové v ČR”. Jak velká je komunita Bělorusů tady?
Podle posledního sčítání lidu tu má žít asi 4000 Bělorusů, ale já si jsem jista, že to číslo je vyšší. Skupina jsme rozmanitá, ačkoliv jsem přesvědčena, že většina nás tu je kvůli politickým důvodům. Nejnovějším trendem jsou mladí studenti VŠ, kteří se učí česky v Minsku v kurzech češtiny, které tam vyrostly jakou houby po dešti, a přicházejí do ČR studovat univerzitu. Jsou to hlavně lidé ze sfér, kde je režimem omezována svoboda – jako třeba v designu a grafice, kde to v Bělorusku hodně diktuje stát a úroveň oproti světu je tragická.
Pomáháte si jako komunita v cizí zemi?
Běloruská komunita je malinko komplikovaná. V současnosti existuje asi 20 organizací, které různým způsobem podporují a spojují Bělorusy v ČR, ale je tam vysoká roztříštěnost. Já jsem se dříve snažila bojovat za sjednocení těchto organizací v propojenou menšinu, ale měla jsem docela naivní představy. Ukázalo se, že rozdíly v politickém smýšlení a třeba i v jazyce, jsou velkou překážkou.
Můžeš ty rozdíly mezi Bělorusy malinko rozvést?
Vždyť v Bělorusku máme dva úřední jazyky – běloruštinu a ruštinu. Kdo je proti režimu, mnohdy mluví ze zásady bělorusky, stejně jako lidé s láskou pro naši kulturu. Naopak rusky hovoří hlavně lidé, v jejichž rodinách se tradičně mluvilo rusky. Naše komunita je ale otevřená pro všechny bez ohledu na jazyk, politické názory i rozdílné povahy. Hlavním pilířem fungování facebookové skupiny je interakce, abychom překonávali naše rozdíly a pomáhali si.
V čem může taková komunita lidem pomoci?
Stává se třeba, že Bělorus potřebuje něco odvézt domů rodině, postarat se o babičku, nebo vyřídit nějaké dokumenty. Z tohoto důvodu jsme začali používat hashtagy, třeba #беларусбеларусу (= Bělorus pro Bělorusa) #добраясправа (= dobrý skutek). Lidé se takto poznají a začnou spolupracovat dříve, než zjistí, že ten druhý třeba volil Lukašenka. Už je vlastně trochu pozdě a jsou nuceni se o tom bavit. Tenhle směr se nám líbí a začíná se to osvědčovat, ale od ideálního fungování komunity máme ještě daleko.
Jaké stereotypy vůči běloruské komunitě pociťuješ?
Většinová společnost často velmi špatně reaguje na zvuk ruštiny. Pokud Češi slyší ruštinu, hned si myslí, že pocházíme z Ruské federace, a vnímají to někdy s averzí. Akorát si hned neuvědomují, že rusky mluvím třeba kvůli pracovním aktivitám, nebo prostě pocházím ze země, kde ten jazyk je naprosto běžný. I proto se snažím naší komunitu otevřít Čechům a na facebookové stránce BLRČR s kamarádkami sdílíme posty v češtině, aby mohli lidé lépe poznat běloruskou kulturu.
Takže vás lidé hází do jednoho pytle s Rusy?
Určitě, dokonce Bělorusové často bojují s nálepkou levné práce z Východu, ale tak to úplně není. Z Běloruska z politických důvodů utíkají hlavně intelektuálové a umělci. Z moderních odvětví může jít třeba o programátora, který má svobodu vysoko ve svém žebříčku životních hodnot.
Vnímáš ze svého úhlu pohledu naopak nějaké stereotypy u Čechů?
Já se jim snažím vyvarovat, ale když to hodně zobecním, tak mi z toho vyjde pragmatismus. Když se v Bělorusku chystá občerstvení pro návštěvu nebo na nějakou slavnost, hostitel vyndá z ledničky všechna možná jídla a nahrne je na stůl. V Čechách se spočítá, kolik přijde lidí a podle toho se připraví jídlo, aby ho nebylo moc navíc. Není to dobře ani špatně, prostě to vnímám jako úsměvný rozdíl.
Překvapilo tě něco na životě v ČR? Například zvyklosti?
Já jsem si na život v Čechách zvykala v průběhu různých stáží a pracovních cest, ale asi nejvíc mě překvapilo, že se zde velmi brzy vstává. Musela jsem si zvyknout, že mi někdo může v 7:30 zavolat. A taky Češi používají mnohem častěji různé zdvořilostní fráze, všude se zdraví, i ve výtahu. Byla jsem na začátku dost překvapena, když mi jednou úplně cizí paní popřála dobré ráno.
A co z druhé strany vnímáš jako podobné?
Já jako filoložka a tlumočnice musím zmínit jazyk. Tam je tolik podobných prvků a slovíček, že Bělorusové se velmi rychle učí česky a poznat cizí původ jde jen při intonaci nebo přízvuku, ale není to až tak výrazné. Dále bych řekla, že si vážíme podobných hodnot jako Češi. To, že u nás je režim, který je popírá, neznamená, že tak smýšlí celý národ, který v zemi žije.
Myslím, že Češi i Bělorusové jsou podobně aktivní národy, jen v běloruském režimu nejsou úplně možnosti, aby se to mohlo naplno projevit. Také historie České republiky a Běloruska je provázaná více, než si uvědomujeme. Málokdo třeba ví, že jeden z posledních dopisů před smrtí prezident Havel poslal běloruskému politickému vězni.
Jak se liší nebo shodují kulturní svátky a lidový folklór?
Jako Slované máme mnoho podobných tradic a zvyků. Naopak některé zvyky jsou zcela specifické. O tradičních běloruských Vánocích jednou z ústředních postav je například koza, to tady vůbec není. A pak oslavy svatojánské noci (bělorusky Kupalle), kde dívky pouští pletené věnečky z kvítí a pojí se s tím mnoho tradic. Tento zvyk byl na českém území skoro zapomenut a vyskytuje se spíš v legendách a pohádkách, u nás to je pořád živé.
Teď trochu z jiného soudku. Setkala ses v ČR s nějakými projevy xenofobie?
Nemůžu říct, že to je obvyklé, ale narazila jsem na to před lety cestou tramvají. Řešila jsem s kolegou po telefonu něco akutního a mluvili jsme rusky. Jedna starší paní v tramvaji začala nadávat a křičet na mě, ať „táhnu z této země”. Dokončila jsem ten hovor a přemýšlela, jestli mám nějak reagovat. Nakonec jsem jen česky vysvětlila, že ačkoliv mluvím rusky, nevypovídá to nic o mně. Byly v tom emoce a hodně mě to rozrušilo, tak jsem raději vystoupila.
Umím si představit, že to bylo nepříjemné. Co si myslíš, že k tomu vedlo?
Já se na to po letech snažím dívat klidněji. Není to projev celé společnosti, ale spíš konkrétního jedince, který má třeba svoje trauma a snaží se ho léčit na druhých. Možná budeš překvapena, ale xenofobně se někdy chovají i Bělorusové k Bělorusům. Já to opravdu nespojuju s národem, ale s jedinci, kteří se chovají xenofobně.
Z jakých důvodů se do sebe Bělorusové pouští?
Jsou to hlavně pře o to, kdo je pravý Bělorus, jak by se měl chovat, jakým jazykem mluvit. To je věc, která není jednoduchá a moc se o ní neví, ale na takové projevy občas narazím. Jako moderátorky se toto snažíme v naší komunitě řešit, bavit se o tom.
Řekni mi ještě, máš pocit, že se situace kolem nenávisti zhoršuje nebo zlepšuje?
Mám samozřejmě malinko obavu, že se jednou probudím v jiné zemi, než do které jsem emigrovala. Vnímám to, jak ve společnosti v ČR narůstá obava a strach z neznámého, což se odráží i na úspěchu mnoha populistických stran v politice. Říkala jsem si, že tohle se v Čechách stát nemůže, že se lidé ze sovětských časů poučili a nenechají se oblbovat. Já se sice nemůžu aktivně zapojit ve volbách, ale snažím se šířit pochopení jinými cestami.
Kdybys to měla nějak shrnout a dát lidem nějakou radu, co bys zmínila?
Snažím se lidem ve svém okolí i na Facebooku ukazovat, jak je důležité poznávat se a nenechat se ovládnout strachem. Především si myslím, že je nesmysl hodnotit lidi podle národnosti nebo náboženství, důležité jsou skutky.
KRYŚCINA ŠYJANOK (32 let)
Narodila se v Minsku, kde také studovala bohemistiku. Během svých studií několikrát navštívila různé univerzity v ČR. Přestěhovala se sem v roce 2009, vystudovala na FF UK několik oborů, včetně Překladatelství a tlumočnictví a v současné době působí jako soudní tlumočnice běloruštiny a ruštiny. Aktivně se snaží budovat vztahy v komunitě Bělorusů na sociálních sítích.
Autory rozhovoru: Beáta Máthéová, Matyáš Vejskal
