Mít exotické jméno nemusí být na škodu. „Je to dobrý způsob, jak začít rozhovor,“ říká devatenáctiletý Sufian Massalema. Problémy kvůli svému původu nikdy neměl, podle něj je česká společnost obecně tolerantní a nálady vyvolávají jen konkrétní jedinci, které je nejvíc slyšet. Co mu vadí, je chybějící dialog mezi Čechy a muslimy. „Každý se baví jen sám se sebou v uzavřené bublině, a to není dobře, přitom naše kultury toho mají tolik společného,“ vysvětluje student, který zdědil jméno a arabské kořeny po dědečkovi ze Sýrie.
Ptají se tě lidé často na tvůj původ? Jak reagují, když jim řekneš své, pro Čechy netypické jméno?
Já si nemyslím, že vypadám jako cizinec, takže na první pohled nikdo nepozná, že jsem z jedné čtvrtiny Syřan. Až když se jim představím, některé to zarazí, protože takové jméno nečekali. Starší lidé se většinou nevyptávají, berou to normálně. Ale když se bavím s vrstevníky, většinou se zeptají, odkud jsem.
Nevadí ti ta zvědavost?
Já nemám důvod se za to stydět, a tím pádem ani problém o tom mluvit. Bavím se o tom naopak rád, je to vlastně dobrý způsob, jak zahájit konverzaci. Když začnu mluvit o své rodině, ten člověk se mi pak taky víc otevře, můžu ho lépe poznat a celkově je ta konverzace uvolněnější.
Setkal ses někdy i s nepochopením, posměšky, nebo dokonce nenávistí?
Já jsem se narodil v Sudetech, což je obraz totální chudoby a nevzdělanosti, kde by člověk takové reakce čekal. Ale paradoxně jsem tam nikdy problém neměl. Asi to bylo i tím, že jsem z lékařské rodiny. U nás ve vesnici byli dva zubaři a oba to byli moji rodiče, takže jedna půlka vesnice chodila k mamce a druhá k tátovi. Všichni je znali, všichni znali mě a nikdo s námi neměl problém. Viděli, že mí rodiče jsou normální lidé jako oni. Neměl jsem ani žádné arabské kamarády a až do patnácti, šestnácti jsem si vůbec neuvědomoval, že bych byl něčím odlišný.
Pak přišla nějaká špatná zkušenost?
Ve většině případů, řekl bych, že je to tak 99%, jsem nezažil špatnou odezvu. Jen párkrát mi to vmetli do tváře. A občas se mi přihodila situace, kdy se se mnou někdo otevřeně bavil na účet cizinců nebo uprchlíků, protože netušil, že mám syrské kořeny. Ale já jsem mu to v tu chvíli neřekl, protože jsem neměl potřebu začít nějaký konflikt, spíš mě to pobavilo.
Tvá osobní zkušenost je tedy velmi dobrá. Ale jak vnímáš současnou náladu ve společnosti vůči k cizincům obecně?
Myslím, že česká společnost obecně proti cizincům není extrémně nastavená nebo vyloženě xenofobní. Není to problém společnosti jako takové, je to vždy o konkrétních lidech. Každá společnost má svá slabší místa a vždycky se najde někdo, kdo nebude v pohodě. A tyhle typy lidí jsou nejvíc slyšet. Pak to vytváří obraz, který ale nemá s realitou nic společného. A to se netýká jen Čechů, ale i Arabů. I v arabské společnosti je většina lidí v pohodě a žije si své životy, ale pak je tady skupina, která se snaží šířit strach a násilí, a pak to vypadá, jak to vypadá.
Myslíš si, že kdyby tito lidé měli nějakou bližší zkušenost s cizincem nebo uprchlíkem a měli možnost ho více poznat, jejich postoj by se změnil?
Určitě. Často je ale těžké ty dva světy propojit. Já jsem vyrostl v ryze českém prostředí, ale někdy se stává, že když více Arabů vyrůstá společně, nemají pak potřebu se kamarádit s těmi, ke kterým tak blízko nemají. A obráceně. Vznikají pak dvě neprostupné skupiny, které na sebe koukají skrz prsty, dochází ke stagnaci a nikam se to nehýbe. Oni si trochu hrajou na ublížené, že je společnost vyřadila, a tudíž zůstali spolu. A Češi na ně zase koukají skrz prsty, protože se s nimi Arabové nebaví a vypadají trochu tajnůstkářsky. A ani jeden z těch postojů není dobrý.
Co by podle tebe dokázalo prolomit bariéry a spojit ty dvě skupiny?
Já se hodně snažím chodit mezi lidi a něco dělat. Pracuju pro Člověka v tísni a děláme i další akce pro studenty. Ale můj pocit je, že obecně tady chybí nějaká větší iniciativa z arabské strany. Muslimská obec v ČR měla být k české společnosti otevřenější, měla by více komunikovat. Nelíbí se mi, že část českých politiků si založila kampaň na tom, že nějakým způsobem urážejí muslimy nebo Araby. Zároveň mi vadí, že Arabové se neozvou. Hrajou mrtvého brouka a myslí si, že to přejde. Podle mě by neměli mlčet. Ten vzájemný dialog tady chybí.
Takže základ vybudování toho vztahu vidíš především v komunikaci.
Ano. Určitě tedy nejde o vyloženě palčivý problém, který ČR má, muslimů je tady minimum. Ale když už se na toto téma bavíme, ta komunikace je zásadní. Teď ani jedna skupina nemá nijak velkou potřebu té druhé něco sdělit. Muslimská komunita je hodně roztroušená, není centralizovaná, nemá žádného mluvčího nebo tvář, na kterou by se mohla upnout. Ani v Evropě neexistuje žádná muslimská obec, která by se snažila problémy nějak celoplošně řešit. V Čechách ta obec sice je, ale naposledy jsem o ní slyšel před čtyřmi lety, když tam přišla policie kvůli jedné zakázané knize. To není dobře. Ta obec by měla být vidět, a pokud jsou nálady ve společnosti, měla by se snažit o nápravu, mluvit s politiky a podobně. Každý se baví jen sám se sebou v uzavřené bublině a nikdo nevede dialog. Muslimové je široký pojem. Nechci mezi to dávat rovnítko, ale vzpomeňme na Židy před 2. světovou válkou. Neměli žádnou organizaci, neexistoval židovský stát, nebyl nikdo, kdo by se jich zastal nebo je bránil. A bylo pak velmi snadné je z čehokoliv osočit.
Z čeho podle tebe mezi jednotlivými etniky u některých lidí pramení nenávist a netolerance?
Ten problém je určitě i ve výuce, ve vzdělání. Ne v tom, že by lidi byli hloupí, ale v tom, jak se na muslimy nahlíží. A podobné je to i u muslimů vzhledem k Evropanům. Učil jsem se dějiny obou zemí a nemyslím, že islám nebo Arabové mají k Evropě daleko. Naopak. Až je zarážející, kolik společného ty dvě kultury mají. Když se bavíme o západní civilizaci, myslíme tím většinou jen Západní Ameriku a Evropu, zbytek už je východ. Ale třeba Arabové nebo islámský svět, a teď nemluvím o těch extrémech, ale obecně, mají mnohem blíž k Evropě než třeba k Indii nebo k Číně, to už je opravdu orient a východ.
Mohl bys to přiblížit? V čem konkrétně jsou ta pojítka?
Jednak islám je abrahámovské náboženství, tudíž jeho svaté knihy jsou Nový zákon, Starý zákon a Korán. A Korán vychází z Bible, nejposvátnějším prorokem je Mohamed, ale Ježíš je hned za ním, a to málo lidí ví. Arabská filosofie je založena na Platónovi, na Aristotelovi. Anebo si vezměme Iberijský poloostrov. Tam sice Arabové přišli jako válečníci, ale na druhou stranu tam vznikla kultura, která tam 800 let fungovala, a byla splynutím kultury křesťanské, islámské a židovské. Knihovna v Córdobě měla víc knih než všechny ostatní knihovny v Evropě té doby, a myslím si, že tyhle věci se málo ví a málo se vyučují. Byly sice doby, kdy byly ty vztahy hodně na hraně, ale byly i chvíle, kdy ty společnosti spolu vycházely dobře, a ukázalo se, že to není nemožné. Kdyby se více prezentovaly ty pozitivní způsoby soužití, byla by ta cesta mnohem jednodušší.
Poukaz na to, že ty vztahy mohou fungovat a že máme společné znaky, tady určitě chybí. Jsou nějaké skupiny Arabů, kteří k Evropě inklinují více?
Rozhodně. Arabů je 300 milionů a liší se stát od státu. Dal bych příklad. Je národ Slovanů, ale je jiný Čech a jiný Rus. A to samé platí u Arabů, není to homogenní skupina lidí, jak se Evropanům může zdát. Třeba Syřani nebo Libanonci mají mnohem blíž k Evropě než třeba k Saudské Arábii, i když ty státy leží vedle sebe. Stejně tak takoví Maročané inklinují víc k Francii než k Arabům z Jemenu. I o Jordáncích nebo o Iráčanech platí, že mají životním stylem a přemýšlením blíž k Evropě, na rozdíl od Afghánců, Saudské Arábie nebo Ománu. A i když je to stejné etnikum, některé arabské země mají mezi sebou velké neshody.
Zmínil jsi také rozdíl mezi arabským světem a Indií a Čínou. Rozvedl bys to?
Rozdílný je třeba způsob v chování k lidem jako k lidské bytosti. Když vezmu Čínu nebo Indii, tam hraje prim společnost jako celek a nehraje se tolik na jednotlivce. A naopak v západní společnosti se víc hraje na jednotlivce než na celek. V Koránu je napsáno „Kdybys zabil jednoho člověka, jako bys zabil veškeré lidstvo.“ V tom je obsaženo západní přemýšlení, že všechno stojí na tom jednom člověku, a ten je nedílnou součástí celku. A takových veršů je víc. Jeden je třeba o tom, že nemůžete nikoho nutit do víry, protože každý má své svobodné rozhodování a je to velmi osobní věc. Musím ale dodat, že Korán je knížka napsaná v 6. století a pro 6. století. Jsou to všechno obrazy, které se nesmí brát doslova.
Nevznikají z toho potom nedorozumění? Nemůže to být také důvod vzniku extremistických skupin, které Korán berou doslova, nebo ho špatně praktikují?
Roli hraje víc věcí. A Korán je určitě jedním z mála aspektů, který muslimský svět spojuje. Každý ho zná a každý muslim ho četl. Nezáleží však na tom, jak je napsaný, ale jak se vykládá. A tady může dojít k rozdílným vysvětlením. Korán lze proto i velmi těžko přeložit do jiných jazyků, kapitola, která má v arabštině patnáct slov, jich má třeba v češtině čtyřicet. Je velmi těžké ten starý jazyk přeložit, aby to nevyznělo nějak jinak. Znám původní verzi i český překlad a vím, kde to pokulhává.
Uvedl bys nějaký konkrétní příklad?
V českém Koránu je třeba napsáno, že se muslim nemá přátelit s křesťany. Ale v arabštině je to trošku jinak a má to historický původ. Muslimové se v jedné bitvě lekli, že ji prohrají, a část z nich z boje utekla. Přišel k nim Mohamed a řekl jim, že si musí vzájemně důvěřovat a pak to dokážou. V češtině to vyznívá tak, že se mají přátelit pouze mezi sebou.
To je pak velmi rozdílný pohled.
A takových věcí je víc. Bohužel je tady málo lidí, co mají arabské i české předky a dokážou oba pohledy porovnat a prezentovat je lidem.
Ty tu zkušenost máš. Tíhneš k některému z těch národů víc? Nebo to máš napůl?
Já se cítím a vždy jsem se cítil jako Čech. Mám rád arabskou kulturu, arabské jídlo, baví mě, když doma občas mluvíme arabsky, ale otázku, jestli jsem Arab, jsem nikdy neřešil. Já jsem vyrůstal v českých podmínkách, slavili jsme Vánoce i Velikonoce, neumím arabsky číst, jen trochu mluvit a ani nemám mezi Araby žádné kamarády. Mnohem větším osobnostním rozporem pro mě je, jestli mám blíž k ateistickému a křesťanskému Česku nebo mám blíž k islámu a muslimům. To jsou pro mě dvě rozdílné věci.
Byl jsi vlastně někdy v Sýrii?
Nebyl. Můj taťka tam nemůže, protože naše rodina je proti režimu, takže já jsem tam taky nebyl. Navíc je mi teprve 19 a posledních sedm let je tam válka. Takže já jsem neměl příležitost se tam podívat a ani v nejbližší době by mě tam asi nepustili. Jen dědovi povolili, aby se tam na sklonku života vrátil.
Za jakých okolností vlastně dědeček Sýrii původně opustil?
Děda musel ze Sýrie utéct, hrozil mu trest smrti. On v Sýrii po 2. světové válce vystudoval, ale když v 60. letech nastal převrat a přišel vlastně takový arabský fašismus, který tam vládne doteď, postavil se proti režimu a vyhnali ho. A pak na něj vypsali trest smrti. Když přišel děda do Česka, studoval a pak učil na Masarykově univerzitě v Brně. Moje babička měla vystudovanou žurnalistiku a arabistiku a pracovala v Českém rozhlase v zahraniční sekci. Díky tomu se potkali.
Tak to je na závěr krásný příběh. Ještě mám ale poslední otázku. Co pro tebe znamenají lidská práva a otázka svobody?
Podle mě to je možnost říct, co má člověk na srdci a co ho trápí, ale vyslovit své názory tak, aby nezranil, neurazil nebo se nedotkl někoho jiného. Je to možnost vyjádřit, ať už uměním, hudbou nebo slovy, co člověka trápí, říct svůj názor, ale říct ho tak, aby zbytečně neshodil někoho jiného.
Sufian Massalema (19 let)
Narodil se v Jablonci nad Nisou do lékařské rodiny, dětství prožil s bratrem v severních Čechách. Studuje Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a pracuje pro Člověka v tísni, kde pomáhá s pořádáním akcí pro studenty. Rád sportuje, deset let hrál fotbal. Jeho dědeček pocházel ze Sýrie, odkud v 60. letech minulého století utekl před režimem do Československa.
Rozhovor připravily: Beáta Máthéová, Eva Vychodilová
