Ústavní soud vyhověl ústavním stížnostem osmi stěžovatelů tchajwanského původu a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Ty rozhodly, že je přípustné vydat stěžovatele do Čínské lidové republiky (ČLR) k trestnímu stíhání pro trestný čin spočívající v telekomunikačním podvodu, a to i vzhledem k diplomatickým zárukám, které ČLR pro tyto účely poskytla. Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud kvůli svým obavám, že by jim v pevninské Číně mohlo hrozit mučení, nelidské či ponižující zacházení anebo trest. Ústavní soud dospěl k závěru, že jejich ústavní stížnosti jsou důvodné.
Z absolutního zákazu mučení nebo podrobení krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu (špatného zacházení) zaručeného v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod plyne požadavek důkladného přezkumu toho, zda jednotlivci po nuceném návratu – tedy po jeho vydání (extradici) či vyhoštění – nehrozí reálné nebezpečí, že bude vystaven špatnému zacházení. Důkladný přezkum znamená, že hodnocení reálného nebezpečí újmy musí být přiměřené, aktuální a dostatečně ověřené z objektivních zdrojů od více spolehlivých autorit.
Obecné soudy tak porušily právo stěžovatelů, aby bylo důsledně posouzeno riziko mučení, krutého, nelidského či ponižujícího zacházení v případě návratu stěžovatelů do země původu tím, že si neopatřily dostatečné informace o hrozícím riziku, tím, že při hodnocení uvedených informací uplatnily příliš vysoký důkazní standard plošného rozšíření či vysoké pravděpodobnosti (pokud jde o podmínky ve věznicích a samotný průběh trestního stíhání) a tím, že vyhodnotily diplomatické záruky jako postačující, přestože ve skutečnosti nepředstavují dostatečnou záruku k odstranění reálného nebezpečí špatného zacházení.
Tiskovou zprávu Ústavního soudu naleznete zde.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2299/19 naleznete zde.