Při prvním příchodu ukrajinských uprchlíků nám bylo jasné, že naše pomoc bude potřeba dříve než jindy. Abychom ji mohli poskytnout, potřebovali jsme svým klientům rozumět. Proto se náš tým rozrostl o ukrajinsky mluvící kolegy, kteří tlumočí a žijí s námi příběhy klientů. Pracujeme v týmech profesionál a překladatel, ale leckdy zkušenosti z vlastní minulosti předčí teorii a klientům také dokáží pomoc. Za sebou mají totiž stejně tak přesun z rodné země a integraci v Čechách. Rádi se s vámi podělíme, jaká byla jejich cesta až k nám do OPU. Tento měsíc vám představíme kolegyni Tatianu. Její příběh v Čechách začal již před lety, přesto si zažila komplikovanou cestu z Ukrajiny na jaře minulého roku a na vlastní kůži zjistila, jaké to je, stát se uprchlíkem a utíkat před válkou. Tato zkušenost ji motivovala pomáhat ostatním a hned, jakmile se jí podařilo dostat zpět do Čech, hledala práci na podporu ukrajinským uprchlíkům. Kde ses narodila? „Vyrůstala jsem v centrální Ukrajině a v Čechách žiji 7 let. Na Ukrajině jsem studovala střední školu. Rodiče se rozhodli odjet do Čech za lepšími pracovními podmínkami, a jelikož já jsem chtěla dodělat střední školu, zůstala jsem s babičkou na Ukrajině. Můj sen byl studovat na vysoké škole v Čechách. Rodiče žili v Jihomoravském kraji v malé vesnici. Po příchodu do Česka jsem se přihlásila na kurzy češtiny při Mendelově univerzitě v Brně a bydlela jsem na koleji. Bylo to pro mě ze začátku hodně těžké domluvit se bez znalosti češtiny, ale vše jsem si nakonec zařídila sama. V Brně jsem dala nostrifikovat svůj diplom z Ukrajiny, abych se mohla hlásit na vysokou školu. Tento proces trval téměř rok. Nostrifikace je procedura akademického uznávání jednotlivého zahraničního vzdělání pod záštitou MŠMT. Po přijetí na školu jsem se odstěhovala do Prahy. Čekala mě nová cesta adaptace, bez rodičů a bez přátel. Úspěšně jsem završila bakalářské studium v oboru Regionální rozvoj.“ Co se Ti v Čechách líbí a co naopak? „Jako člověk, který zde studoval, nejvíce oceňuji rovný přístup k bezplatnému studiu a vysokou úroveň vzdělání. Rovněž bych vyzdvihla fungující celostátní i městskou dopravu. Důvodem, proč se odstěhovali moji rodiče do Čech, byly pracovní příležitosti. Na Ukrajině se těžce hledá práce, a nakonec je i bez řádného finančního ohodnocení napříč různými pracovními pozicemi. Od té doby, co mám trvalý pobyt v Čechách, jsem procestovala několik zemí Evropské unie. Na Ukrajině jsou sice hory i moře, ale nemohla bych svobodně cestovat do ostatních zemí bez víz a za levnější letenky.“ Jak jsi se dostala do OPU? Co v OPU děláš? „Když začala válka, zrovna jsem byla u přítele na Ukrajině a nemohla jsem se dostat zpět do Čech. Měla jsem letenku z Ukrajiny na 25. 2. a válka začala o den dříve. Já už se letadlem do Prahy nedostala. Přijela jsem evakuačním vlakem s ostatními uprchlíky a já seděla téměř 20 hodin na zemi mezi ostatními. V kupé, kde běžně sedí 4 osoby, se nyní mačkalo 20 lidí. Zažila jsem si cestu, jakou si zažili uprchlíci i přesto, že jsem v Čechách žila už tolik let. Celkově mi cesta trvala 3 dny. Po příjezdu do Čech jsem byla šťastná, že jsem v bezpečí a okamžitě jsem se rozhodla pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny. Na internetu jsem oslovila OPU, kde hledali tlumočníky a hned jsem se hlásila. Po deseti měsících v organizaci jsem se z pozice tlumočníka dostala do programu, který  pomáhá nezletilým uprchlíkům, kteří jsou na území bez dospělého doprovodu. Na tomto projektu spolupracujeme s organizací UNICEF.“ Jaké máš plány do budoucna? „Jsem ráda, že mohu být součástí projektu, který pomáhá nezletilým. Mohu jim předávat zkušenosti, jaké jsem sama zažila během integrace v ČR. V OPU jsem našla nejenom práci, ve které vidím smysl, ale také přátelství. Uvidíme, co budoucnost přinese, ale nyní chci zůstat v Čechách. V Praze jsem spokojená a doufám, že se i příteli povede dostat se zpátky.“